Rozhodnutí ujít 1000 km přes Mohavskou poušť a další mílové kroky, které jsem udělal díky pořadu a můžou být inspirací i pro vás.
Kým jsem byl, když jsem se přihlásil do pořadu
Tato část příběhu se mi popisuje docela lehce. V době, kdy se mi na monitoru poprvé objevila přihláška do pořadu jsem byl ještě někdo úplně jiný.
Bylo to období, kdy jsem hledal sám sebe, přeskakoval od věci k věci, měnil plány a vlastně nevěděl, co chci.
Moc jsem toho ještě nevěděl o sobě, ani životě. Byl jsem ale odhodlaný. Odhodlaný růst, odhodlaný učit se. A měl jsem velkou motivaci posouvat se dále směrem k životu, který jsem si vysnil.
Když jsem pak uviděl přihlášku do pořadu, na které stálo: „Chcete změnit něco zásadního ve svém životě?“ neváhal jsem a začal jsem vyplňovat.
Nečekal jsem, že mě vyberou na casting... A pár týdnů na to si pamatuji jak nervózní a rozklepaný stojím před kamerou, dostávám různé otázky a sotva ze sebe hltám nějaká slova. A když jsem odcházel, už vůbec jsem nečekal, že mi přijde mail se zprávou: „Vybrali jsme Vás jako účastníka pořadu.“
Tehdy jsem si ještě vůbec neuvědomoval co se vlastně stalo, co mě čeká, a ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno se teprve stane.
První sranda jménem medailonek
Jak bude dnes vidět, největší sranda přišla při prvním natáčení :-)
Ze začátku to vypadalo nevinně. Pozdravil jsem se se štábem, který vypadal opravdu mile. Když ale odjížděli, museli mít pocit, že to bude nejhorší díl ze všech.
Když jsem totiž první den stál před kamerou, vypadlo ze mě sotva pár vět. Introvert v pravém slova smyslu :-) A mým nejlepším hereckým výkonem byly pasáže, ve kterým jsem nemusel mluvit.
Sice to dnes večer neuvidím na živo, ale i tak se budu trochu stydět i na dálku. Nuže, nikdo nejsme dokonalý, ale přesto jsem rád, že jsem takový, jaký jsem :-)
Mílové kroky, které jsem udělal díky pořadu a můžou být inspirací pro vás
Seznámil jsem se s introvertem, který ve mně dřímal
Máte rádi svůj klid a soukromí, jste spíše uzavření do sebe, méně hovorní, ale za to hodně přemýšliví, analyzující a až poté jednající? Stresuje nebo vyčerpává vás pobyt ve větší společnosti, vstupování do místností, kde je hodně lidí, které neznáte, nebo seznamování se s novými lidmi?
Tak to jsme si hodně podobní.
Naše tabulky říkají, že jsme introverti. A díky tomu to u některých může vyvolávat pocit, že je na tom něco špatného. Že jsme horší než náš protějšek - extroverti.
Pochopit to a zžít se s tím bylo pro mně velmi přínosné a povzbuzující, stejně jako cokoliv jiného co o sobě nově zjistíte.
Začal jsem si sám sebe více uvědomovat v situacích, které mě znervózňují. A čím více si toto uvědomění budujete, tím lépe se vám daří s těmi situacemi vyrovat.
Vyrovnává se sebevědomí, klesá nervozita. A zkracuje se čas, který strávíme důkladnou přípravou na situaci, která nás čeká - oslovení někoho, vstoupení do místnosti, kde je mnoho lidí, které neznáme, a podobně.
Často mě strach nebo nervozita opět přepadnou, ale učím se nemít si to za zlé. Je to cesta :-)
A na druhou stranu, tím hlavním, co se od nás právě extroverti můžou učit, je schopnost přemýšlet než něco uděláme a řekneme, schopnost promyslet si naše slova a odpovědi aniž by z nás padalo co nás napadne.
A je to také především kreativita, ve které vynikáme.
Uvědomil jsem si, že si uvědomuji
Podstatnou roli v mojí cestě bylo uvědomění.
Vnímám hodně fakt, že když se mi poslední rok děly různé věci, uvědomoval jsem si je. Přemýšlel jsem nad nimi, zjišťoval jsem proč jsem jednal tak, či onak, proč jsem se cítil tak, či onak, uvědomoval si v čem se zlepšuji a co chci ještě zlepšovat. A hledal jsem v tom souvislosti.
Čekání na nová vodítka, nová poznání, nová zlepšení a nový prostor pro zlepšení by mělo být základem poznávání sebe sama. Dost jsem se o tom rozepsal v minulém článku Jak pochopit a poznat sám sebe a začít konečně žít.
Začal jsem obnovovat spojení těla, duše a mysli
Zatímco jsem věnoval spoustu času poznávání sebe sama, čtení a učení se, nevěnoval jsem žádnou pozornost svému tělu.
A potvrdilo se mi to i na kraniosakrální terapii, kterou jsem podstoupil, a tak jsem si uvědomil, že je třeba konečně něco změnit.
Bylo to pro mě těžké. Chtěl jsem už dlouho začít běhat - nejen kvůli toho, že jsem měl nějaká kila navíc - ale nemohl jsem se odhodlat. A když ano, vždycky to mělo rychlý konec.
Ale pak to přišlo.
Kamarádka, kterou jsem před dvěma lety poznal v USA, napsala na facebook, že se odhodlala začít běhat, a díky ní jsem tehdy objevil program, který se jmenuje „z gauče na 5 km.“ (anglicky Couch to 5k)
Díky tomu, že to byl program opravdu na míru pro mně, jelikož jsem do té doby několik let neměl aktivitu téměř žádnou, se mi podařilo neskončit po prvním běhu, a pak se začalo dít něco, co jsem nečekal.
Začal jsem to mít rád.
Zjistil jsem, že mě těší trávit čas v přírodě a začalo to pro mně být jako pohlazení pro duši. Začal jsem mít dny, kdy jsem dostával chuť jít zase běhat. Během 3 měsíců jsem se dopracoval k tomu, že z kluka, který ztrácel dech po 5-ti minutách, jsem se stal klukem co dokázal uběhnout 15 km.
Postupem času se na to začaly nabalovat výstupy do hor, které jsem nikdy předtím nedělal. Padesáti kilometrová tůra do Beskyd, kde jsem sám strávil noc.
A já si pomyslel - jdu do toho.
Mám naplánováno strávit v americké divočině minimálně měsíc a ujít alespoň 1000 km. A moc se těším na to, co se naučím a jak daleko se životně posunu.
Jelikož už mám opět téměř tisíc slov a ve 4 hodiny ráno budu muset vstávat, abych mohl být na chatu a odpovídat na dotazy k pořadu, zbytek - to nejdůležitější co se mi stalo - nechávám na někdy příště.
Ptejte se mě na co chcete. Buď tady v komentářích, mailu a nebo dnes večer na chatu ČT :-)
