Viděl jsem věci, které jsem si do té doby jen stěží dokázal představit. Zažíval jsem pocity, které jen těžko popsat, a které vám nedokáže dát žádný televizní dokument.
Ano, nějak takto vypadala moje představa o tom, jak budu trávit dny po příjezdu do Thajska. Myslel jsem si, že svět mi leží u nohou. Že všechno bude super. Že nic špatného se zrovna mi nemůže stát.
Nuže, stalo se.1. lekce - Zákon přitažlivosti funguje
Než jsem odjel, byl jsem si vědom toho, že vím jen velmi malý zlomek toho, co se ve světě špatného, či dobrého, vlastně děje. Jaký je. Poznat to také bylo a je mým cílem.
První dva dny cestování jsem strávil v Malajsii, ve městě Kuala Lumpur.
Už si ani nepamatuju, jaká jsem měl očekávání, než jsem vyrazil na cesty. Všechno se to seběhlo docela rychle. Ale poslední co bych čekal bylo, že budu ohromený už od začátku.
Přání objevovat se začalo plnit hned. Viděl jsem věci, které jsem si do té doby jen stěží dokázal představit. Zažíval jsem pocity, které jen těžko popsat, a které vám nedokáže dát žádný televizní dokument. Ani ve Full HD.
2. lekce - Až když vidíte věci na vlastní oči, něco to ve vás zanechá
Šok první - korporát v přírodě
První pohled, který mě naprosto zaskočil, byl už před přistáním. Nekonečné plantáže palem. Né těch, pod kterými se sluníme na pláži. Ale těch, ze kterých se dělá dnes tolik probíraný palmový olej.
Všude.
Později jsem si přečetl, že Malajsie je jeden z největších vývozců, takže mi to začalo dávat smysl. Holt taky nevím všechno :-)
Šok druhý - ironická společnost
Když jsem opouštěl Kuala Lumpur, měl jsem skutečně pocit, že možné je všechno. Město, pomalu se měnící na další Dubaj, ve kterém poznáte skutečný bezcharakter naší společnosti.
Mám ve zvyku prostě jen tak chodit. A tak jsem jen tak chodil, kam mě nohy zavedly. Došel jsem až do takových míst, kde se na mě dívali lidé s údivem co tam dělám.
Stál jsem na ulici, na jejíž jedné straně stálo obrovské nákupní centrum, a na druhé byly chatrče v blátě, okolo kterých byly ohrady se slepicemi a různým harampádím.
Šok třetí - anarchie na cestách
Jestli jste se někdy vztekali, že vás nikdo nepustí přes přechod, věřte, že může být hůř. Z toho, co jsem viděl, jsem měl pocit, že jediné fungující pravidlo, které se tady dodržuje, je stání na červené na semaforu.
Lidé musí pobíhat po cestách, aby přešli na druhou stranu. Motorky si cestu zkracují na chodnících. Klidně i v protějším směru. Na autobusové zastávce, která byla rovněž na chodníku, byla cedule "zákaz vjezdu motorek", kterou všichni stejně ignorovali.
Pro tento východní svět je to všechno asi "normální". Je to správně? Jsem přesvědčený, že ne.
3. lekce - Stát se vám může opravdu cokoliv, opravdu kdykoliv
Dalším cílem pro mne byl Phuket v Thajsku, kde jsem chtěl strávit, a právě ještě trávím, 30 dní.
Kromě objevování bylo na mém listu velkých přání také být silnějším a moudřejším. Být větší inspirací. A doslova chvíli po příjezdu do Thajska se mi opět potvrdil zákon přitažlivosti.
Ve 22:30 jsem čekal jsem na svůj odvoz z letiště na ubytování, které mám spojené i s coworkingem, takže pracuju rovnou z domu. Odvoz přijel. Kluk podobně starý jako já, na skůtru - jak už je tady zvykem. Moc jsem nepřemýšlel, nasadil si helmu a nasedl.
Asi za 10 minut přišel náraz. Asiat na skůtru - zodpovědný řidič stejně jako všichni ostatní tady - nám vjel zleva do cesty.
Pamatuji si, jak se dobelhávám k prostřednímu ostrůvku na cestě, která by se dala přirovnat k naší dálnici. Pamatuji si, že jedna z prvních věcí, nad kterou jsem přemýšlel, bylo cestovní pojištění, které jsem si ještě "nestihl" zařídit, protože mě se přece nemůže nic stát. Byl jsem tak v šoku, že jsem byl ze strachu schopný jet s dírou v noze na úbytko a díru si předělat obvazem.
Je těžké to všechno popsat, ale pamatuji si nezapomenutelnou bezmoc. Nebyl jsem absolutně schopný vyhodnotit situaci a bezmocně jsem se chtěl dostat za krajnici cesty, kde stáli lidé.
Ikdyž nezastavilo ani jedno auto, nakonec jsme se tam dostali a já jsem pomalu začínal omdlívat. Když jsem se napil vody, tak už to bylo v pohodě a situace se začínala vyjasňovat.
No a když se vyjasnila, tak už jsem věděl, že jsem prostě v prdeli.
Bezmoc se nezlepšila, protože kolem mě stálo několik anglicky nemluvících Asiatů a můj řidič Rus, který taky uměl prd. Že nemám pojištění ale pochopil.
Když jsem ležel v nemocnici, všechno na mě spadlo. Bylo mi všechno líto, byl jsem sám, všechno se to zamíchalo dohromady a já jsem začal brečet. A trvalo to nejméně půl hodiny. Sestra se mě ptala, jestli to tolik bolí, ačkoliv jsem to měl tak umrtveno, že jsem to skoro nevnímal.
Do postele jsem se dostal kolem 0:30 s 15-ti stehy v noze, naraženými žebry, ramenem a odřenou kyčlí. Ráno jsem ještě zjistil, že mám ohnutý notebook. Naštěstí funguje.
4. lekce - Všechno má svůj čas
Nazývejte mě jak chcete, ale jsem proti všem lékům, očkováním a podobně. Ne že bych se zbláznil. Vybudoval jsem si takové přesvědčení a věřím, že je to správně.
Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem na vozíčku seděl pod okýnkem a sestra se mě ptala, jestli chci léky. Prvně se mě snažili přeočkovat na tetan, poté mi nasadit antibiotika, a aby mi bylo dobře, tak i prášky proti bolesti.
Když mě šili, tak mi naháněli neskutečný strach s infekcí a podobně. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale nakonec jsem všechno odmítnul.
Asi v tom sehrálo roli více faktorů, ale po 4 dnech - ikdyž doktor nejsem - se mi ta rána nějak nelíbila a strach mě překonal. Ty antibiotika jsem si nakonec vzal. Velký vliv na to měl i fakt, že dorozumívací schopnost s personálem v nemocnici byla na téměř na nule.
Přišla další spoušť emocí a zavřený na WC jsem opět probrečel asi půl hodiny. Jsem přesvědčený o tom, že jsem vybrečel i to, co jsem měl vybrečet už dávno, ale zadržel jsem to. Takže jsem z toho měl nakonec i radost. Další pokrok.
5. lekce - Všechno zlé bylo k něčemu dobré
Když se na to zpětně podívám, musel jsem udělat několik pro mne důležitých rozhodnutí. Žádného z nich ale nelituju. A příště se budu rozhodovat stejně.
Vím teď to, že se o sebe musím ještě líp starat. A že stát se může cokoliv a kdykoliv.
A že všechno má svůj čas. Tentokrát jsem se s tím bez prášků nepopral, ale příště už zvládnu líp, protože vím, na čem je třeba zapracovat.
I přesto všechno co se stalo, přesto, že z prvního měsíce cestování nebudu mít nic, ničeho nelituju, protože jsem se hodně naučil. Jsem zase moudřejší a brzy budu zase o něco silnější. Přál jsem si to sám a teď to přišlo.
Ještě si tady odsedím a odležím nějakou dobu a 7. už letím zase jinam.
Těším se. Na všechno, co mi život nachystá.
